Jak jsem v Říčanech dal pětku

Každý z nás má nějaký sen. Jednoho nadme pýchou, když se mu podaří uvařit nedělní oběd. Dalšího, když překoná rekord z minulého měsíce třeba v plavání. Je to onen vzácný pocit, kdy člověk je ve svých očích jaksi větší, lepší, nepřekonatelný. Jeden takový okamžik mne postihl. Dlouho jsem vzpomínku na něj nosil v hlavě, dlouho jsem si pořádal ve hlavě onen okamžik, kdy a jak se to stalo. Až nyní přišla chvíle se s ním pochlubit; přivést na světlo, co zůstalo skryto, ať z přirozené skromnosti nebo proto, že ten okamžik až tak zcela nepatří mě.

Už nějaký čas, když tedy nepřijde záducha nebo neodkladné pracovní povinnosti, se věnuji tréninku rugby. Což v podstatě znamená, že skáču, jak jiní pískají. Podobně běhám nebo v běhu zarputile bráním někomu, kdo má o sto kilo více nebo utíká o sto kilometrů za hodinu rychleji. Dělám značné pokroky, tu a tam chytnu míč; tu tam poznám, že přihrávka patří mně a ne někomu, kdo je sto metrů vzdálen. Až jednou to přišlo…

Dal jsem pětku v Říčanech! Co to znamená? Říčany jsou v českém rugby něco jako Barcelona ve španělském fotbale, pařížské parky pro petanque nebo Tampere pro finskou atletiku. Do Říčan se ostatní jezdí koukat na sestřihlý zelený trávník, na divácké tribuny i na háčka. Háčka to jsou takové tyče spojené břevnem, mezi nimi má šišatý míč proletět, chce-li družstvo dostat k pětce bonus ještě tří bodů. A v Říčanech je nepřivazují k fotbalové brance, ale ona tam stojí, protože hřiště je pouze pro rugby, pro nic jiného. Do Říčan se jezdí hrát a dýchat rugbyový vzduch, který jinde filtrujete ze vzduchu fotbalového, hokejového a já nevím ještě jakého. Tady je čistý a nefalšovaný…

Nu a na tom pažitu jsem stál: přede mnou háčka, tribuny tiché, že bylo slyšet šepot větru. Měl jsem v rukou žlutý míč, před sebou prázdné pole. Stačilo jen pár vteřin, stačilo jen několik pohybů hbitých nohou. Ruce natáhlé, sekundy dýchaly, někdo klečel na jejich hrudníku. A bylo to tam, žlutý míč projel zelenou travou; stébla se rozestoupila tak, jako se rozestoupilo Rákosové moře, když jím měl projít Mojžíš se svým lidem. Freedom! Křepčil jsem v brankovišti a náhodný pozorovatel by myslel, že tančím jeden z mnoha papuánských tanců smrti. Ne, nebyl jsem šaman, nebyl jsem v tranzu, ale byl jsem šťastný jako někdo, komu se splnil sen, dosáhl svého a nechce víc od sebe ani od jiných.

Toto všechno je pravda, ani písmeno nepřibylo do vyprávění. Jen něco ubylo. Nebyl jsem tak přesný v popisu situace. Ano, tribuny byly tiché, že v nich šeptal vítr. On v nich totiž nikdo neseděl, opravdu nikdo – chyběli diváci. Svými kroky neměřil hřiště rozhodčí, a do šipky nebo lajny se neřadili protihráči. Nikdo nebránil, nestál tu žádný vazoun, který si o přestávce zaběhne praštit vola na jatka. Nebyla tu ani žádná stíhačka, která s rychlostí větru přiběhne, aby vás připravila o míč. Byl jsem na tom hřišti sám. Tedy sám…

V myšlenkách tu byli všichni, kteří křičí, jak by v srdci a duši měli existenciální tíseň, své „Co …? Cože …? Budějce!“ Vzpomenu jen některé, protože všichni patří na hřiště. Hejňos by rozrazil obranu, Matěj by s humorem unikl protivníkovi. Na Rummyho je spolehnutí, bojí se jej všichni. Támhle, tedy tady, vlastně tam, je Deny. Kdo mu přihrál? Snad to byl Vrchy, kterému sebrali dres Pelého a všechno to řídí Fíla. A jsou tu další, Marek měří naši taktiku, kterou ukuli se Zdeňkem. Šimona jsem poprosil o míč, což naprosto zbouralo obranu. Smíchy. A je to tu, pětka… zajisté by ji Strejda doplnil elegantní konverzí. Sám a vlastně v duchu s nimi jsem v tom čtvrtečním odpoledni hladil ještě mokrý pažit říčanského hřiště. Voněl jako čerstvě skosená louka, podobal se srsti právě přiběhlého koně. Takového, co jej musíte dovést do stáje, aby se neuřítil. Stál jsem tam a myslel na ně, protože bez nich bych tam netoužil stát a dávát v Říčanech pětku. Bez nich by Říčany byly jen jedním městem před Prahou…

Musím ještě doplnit, jak jsem se na to prázdné hřiště dostal. Bylo zamčeno, tedy myslel jsem, že je zamčeno. Opíral jsem se do kliky i kovových vrat a už mne přepadala zoufalost, že budu v Říčanech a neprojdu se pod břevnem. Naštěstí mi zbyl zbytek novinářského instinktu. Několika telefonáty jsem se dostal až k číslu šéfa říčanského týmu. Koktal jsem do telefonu, že jsem ten a ten, a že trénuji s budějovickými rugbisty, a že bych tuze rád navštívil místní stadion. Samozřejmě jsem taktně zamlčel, že bych s míčem v podpaží chtěl dávat pětku na prázdném hřišti. I tak jsem byl za blázna a klukům se omlouvám, protože ten dobrý muž z místních borců mi sdělil, že stadion nezamykají a že nevidí problém, abych se na něj podíval zblízka. Přehodil jsem míč z jedné na druhou ruku a podle jeho instrukcí jsem vrátka přitáhl k sobě a hle, ony se otevřely. Mohl jsem dát v Říčanech pětku.

Prožil a sepsal Richard Vlasák