Jak jsem začal hrát rugby

Popravdě řečeno, on je to příliš vznešený titulek. Hřiště přeběhnu s velkými obtížemi; kliky, onen zázrak tréninku, nezvládám tak, jak je to vidět v každém pořádném seriálu, a s míčem běhám jak pro pivo. Jenže, když už jsem se do toho dal, nepraštím s tím, protože některá slova jsou nevyhovující a termíny nepřesné. Zkrátka chodím trénovat ragby. Tedy chodím, když se zrovna neléčím z předchozího tréninku. A řeknu vám, je to věc…

Mohl bych napsat, podle ragby poznáš přátele. Když jsem se s myšlenkou na ragby před svými známými vytasil, všem bez rozdílu se rozšířili zorničky, jako kdyby Arnold Schwarzenegger citoval Homéra v originále nebo Sylvester Stallone vysvětloval sémiotiku. Pro jedny se z toho stal zdroj štiplavého humoru, jiní se obávali, jestli to není na tak jemného člověka, čímž mysleli mou osobu, trochu příliš. Jsou tu jistě jiné, podobně podnětné sporty: šachy, bridž nebo přinejhorším kriket, ale ragby? Nedal jsem ani na posměváčky, ani na dobré rádce, protože ani šachy, ani kriket nemají tak fascinující průběh, takový étos a takovou hymnu, jakou je píseň „Jerusalem.“ Do batohu jsem si přibalil jediné tričko, jediné šortky a jedinou sportovní obuv. Bylo pondělí a před tím jsem uváděl studenty do filosofie: „Hle, Platón bude dávat pětku!“

Stál jsem na zastávce, bylo mi úzko, v hlavě se promítaly divoké scény: míč drtí mou lebku, šortky padají pod kolena, na tvář se obtiskuje pletivo. Se slovy: „Krev, pot a slzy,“ britského válečného premiéra Churchila jsem vlezl do trolejbusu, neuhnu ani o píď. Již ulice samé, jimiž jsem procházel,  mi přály šťastnou cestu: na ulici E. E. Kische, zuřivého reportéra, navazovala Jana Kollára, aj brat slovenský evanjelík je se mnou – joj mamo, zahnu a tam, Revoluční…

Za plotem sportovně nadaní jedinci běhali s šišatým míčem, hulákali; hrdlo se mi opět zúžilo. „Krev, pot a slzy,“ zaburácelo mé odhodlání. „Přišel jsem se podívat na ragby,“ moudřejší větu jsem ze sebe nevypravil. Byla dostatečně nevinná, abych se mohl  po anglicku vytratit; byla dostatečně zbabělá, aby bylo jasné, že jsem sportovní antitalent. „Podívat nebo hrát?“ kdosi, zřejmě trenér, prohlédl mou dvojitou fintu a špekulace byly ta tam a já v šatně stahoval kravatu, svlékal košili a oblékal šortky, které jsem neměl rok na sobě.

V úboru FC Nekopnu si, jsem v pozoru sděloval své nacionále. „Jo, a mám astma,“ spásná myšlenka mi probleskla neurity a změnila se v poslední záchranou výpověď: „Přišel jsem tam a řekli mi, že to nemůžu hrát,“ sumíroval jsem si vysvětlující sdělení pro posměváčky a rádce. „To nevadí, jedna naše reprezentantka ho má taky, a kdyby něco, pracuju na záchrance,“ pravil jiný pán s píšťalkou na hrudi. Třetí, co zapisoval propiskou do papíru, mne utěšoval: „Dělej to, co zvládneš, ale teď si dej dvě kolečka kolem hřiště.“  Vyběhl jsem a přeříkával si 23. žalm: „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku.“ Obyčejně se cituje na pohřbech a mně se krátil dech. Na vysvětlenou musím dodat, že jsem při hodinách tělocviku byl kvůli onemocnění z delších tratí omluven. „A tak to ne: žádné úlevy, makej, přidej; kdo se bojí, nesmí do lesa,“ protestantská houževnatost se projevila v pravou chvíli: „Když Pán dopustí, tak i motyka spustí.“ Doběhl jsem, prsty automaticky našly díru v pletivu a já poslepu dýchací strojek.

Dejchy, dejchy a jsou tu kliky; dejchy, dejchy a rychlý výběh k žlutému terčíku a nazpět. Mohl bych citoslovci vyplňovat každou díru mezi cvikem a mým pokusem jej absolvovat alespoň tak, jako moji kolegové, ale zkrátím to a sdělím, že jsem zvládl tři čtvrtě tréninku a pak se odebral do šatny. Tedy odebral, já jsem tam dofuněl, dohekal a došel. Když jsem se zcivilizoval, začal můj mozek opět pracovat. Mám totiž jeden problém, jakmile ze sebe vydávám nějakou fyzickou aktivitu, zpravidla mi to nemyslí. Mozek je zřejmě v takovém šoku, že se pohybuji a soustředí se na to, aby zajistil mé životní funkce a zbytečně neubíral mému krevnímu oběhu síly. Při návratu mých intelektuálních schopností mi došlo, že jsem sice lemra, která se sportu štítila, ale že to není až tak zlé. Tedy, když budu na sebe náročnější a náročnější, tak jednou budu patřit do týmu a nikdo na mne nemusí brát ohledy. A když se budu „jó“ snažit, tak si snad i zahraju. A to bych tuze rád, protože takový zážitek ze sebepřekonávání mi nikdo z paměti nevymaže, ani kdyby mne donutil běžet maratón.

S překvapivě nabytým sebevědomím jsem kráčel vstříc trenérovi. Jaké bylo jeho překvapení, když jsem mu sdělil obsah svého přemítání. Pokýval hlavou, jako obyčejně kývají hlavou trenéři v amerických filmech, když jim nějaký méně nadějný nebo složitý případ sdělí myšlenku, jež je vytesána přinejmenším v Prohlášení nezávislosti. Při takových výjevech se v pozadí třepotá vlajka s hvězdy a pruhy a zní tóny hymny. Takové chvíle dělají z chlapců muže.

A tak jsem začal hrát ragby.

Richard Vlasák